Jak všichni dobře víme, nežijeme všichni naprosto stejným životem. A tak mimo jiné i různě bydlíme. Někdo má bydlení takové, někdo onaké. A někdo třeba také bydlí provizorně nebo vůbec ne.

Ti nejbohatší z nás bydlí v palácích nebo nemovitostech, které nemají k palácům daleko. Takových pochopitelně v naší společnosti moc není. Jednak proto, že tu kvůli dlouho trvající totalitě přišli podobní lidé v minulosti o podobné bydlení a po stejnou dobu si na něco podobného nemohl nikdo vydělat, a jednak proto, že i v dnešní posttotalitní době zdaňuje stát nadprůměrně vydělávající lidi tolik a tak progresivně, že se nedá jen tak rychle přijít k penězům, za které by si někdo svůj zámek nebo hrad koupil. A když už, pak jde zřejmě jen o zříceninu, kde se moc dobře bydlet nedá.

Jejich pravými opaky jsou bezdomovci. Pokud ti skuteční mají střechu nad hlavou, pak je to jen střecha dejme tomu nádraží nebo obchodního centra, kam se někdy vetřou, aby se aspoň trochu ohřáli. Jinak tito mívají nad hlavou namísto střechy jedině most, případně oblohu.

A my ostatní jsme někde mezi. My máme domy nebo byty, které nejsou žádný zázrak, ale svůj účel splní. A zatímco sociálně slabým lidem žijícím někde po ubytovnách nelze moc závidět, obyvatelé nájemních bytů jsou na tom lépe, majitelé bytů družstevních ještě lépe, a ti, jimž domy nebo byty patří, nejlépe. Protože všichni víme, co lidem takové bydlení nabízí.

A protože je pohodlnější a bezpečnější bydlet než nebydlet, touží po střeše nad hlavou kdekdo. A kdo se snaží, obvykle nějaké to ubytování najde. A tak by tomu mělo obvykle být.

Ale myslím si, že skutečně jenom obvykle. Nemělo by to být pravidlem. Protože bydlet by měli jenom ti, kdo si to zaslouží. Kdo platí výdaje, jež jsou s tím spojené, a kdo se o nemovitosti, v nichž se zdržují, také přiměřeně starají. Ty, kdo dokážou přidělené byty jen devastovat, bych klidně nechal na ulici.